Příroda je tu nádherná. Obklopují nás vysoké hory, ráno se koukám na východ slunce mezi kopci...leč bez auta a v těchto horkých dnech se můžeme jen koukat... S MHD je to daleko a nejbližší kopce jsou porostlé maximálně nízkými keři, takže je to bez stínu na upražení...
Jediný kus zeleně jsou parky. No, lepší něco, než nic. Ten nejbližší je z jedné (nám nejbližší části) obehnán dlouhým bílým plotem. Tento typ plotu je tu asi dlouhodobě v akci, protože ho mají úplně všude. Vášeň pro ploty...
V parku bývají průlizky (pro děti fajn) a vysoké stromy (občas aspoň stín). Jezdíme do nejbližšího parku půl hodiny (kluci na kole, já poklusem). MHD jsem odmítla, přece se musíme nějak hýbat! Jednou jsem si zajela do toho parku sama (dostala jsem volno...tak že uspokojím naléhavou potřebu rozjímání v přírodě). Sedla jsem si pod strom a přemýšlela jsem. Stromy krásné...ale větve až nahoře, nedá se po nich lozit. Keře žádné (bunkry, schovávačky). Trávník stoprocentní, několikrát denně zavlažovaný, bez stopy květů. Prostě monokultura. Hmyz - vosy a vážky. Občas nějaký pták...
Sedím a koukám. Přede mnou na chodníčku lehkým joggingovým tempem obíhá asi 50-tiletá paní oplocené sportoviště. Na slunci (35 °C). Je mi jí líto. Možná nikdy neběžela po měkké pěšince ve stinném lese. Za mnou dlouhý bílý plot.
Tady je vše naplánované. Práce, škola, autem do kroužku a z kroužku, zábava kvalitní i nekvalitní, ovšem předem daná a zorganizovaná. Kde je improvizace? Fantazie? Po ulicích se nechodí, přemisťuje se autem (občas busem), běhá se v parku, hraje se na průlizkách... Jak by asi rozuměli pojmu "procházka"? Vždyť není kde...
Od dětství mám ráda potoky, řeky, zákoutí s vrbami... Hned za naším oploceným sídlišťátkem teče potok. "Topolový" potok. Z hlavní cesty je vidět vzrostlé stromy a klenoucí se keře, dokonalý bujný chaos. Z hlavní cesty - kde je plot, pletivo, ostnatý drát, cedule se zákazem vstupu a hrozbou.
Rozhodla jsem se, že najdu přístup k tomuto potoku. Vyzbrojena mapou a kolem vydala jsem se objevovat. Cesta, kterou jsem si vytipovala, mě dovedla do dalšího "sídlišťátka". Ceduli s upozorněním, že zde mohou vjet jen jeho obyvatelé, jsem cíleně zaignorovala. Snažila jsem se jet tak, abych byla neviditelná. Na chodníku pusto prázdno. Dostala jsem se k potoku! Ano! V šířce asi 3m. Snad bych mohla i ruku smočit...ale stísněný pocit a vědomí, že tu nemám co dělat (pocit špióna na nepřátelském území), mě hnal zpátky.
Mám ráda prozkoumávání cest a uliček...ale tady to moc nejde. Alespoň v našem okolí ne. Taky už jsem pochopila, že je dobré věřit nápisům "dead end" - něco jako slepá ulice. Naivní představa zkrácení si cesty přes tyto ulice často způsobila značnou zacházku. "Dead end" končívá u zamčených vrat či plotu soukromé ulice, kam nepronikne ani myš!
No ale dnes! Objevili jsme s Vítkem velký park, který se podobá volné přírodě! Volně prorůstající stromy a keře, spousta cestiček...a pozor! Potok! Ten náš potok! Volně přístupný! Dokonce jsme si do něj hodili i kamínek! Tam budeme chodit!
Našli jsme trochu svobody v zemi, která je (byla?) pro mnohé symbolem svobody.
Žádné komentáře:
Okomentovat