sobota 2. prosince 2017

Jak jsme šli na rande

Jednoho krásného podzimního večera se nám naskytla příležitost odložit kontrolovaně děti a vyrazit s Hankou na rande. Obětmi se stali naši kamarádi z juda, Emily a Brian. Mají jednu malou holčičku a delší dobu nám nabízejí, že nám rádi děti pohlídají a my s Hankou si můžeme někam vyrazit. No neberte to... Děti jsme nainstruovali, jak mají být hodné a v mírně rozřáděném stavu jsme je zanechali u Briana a Emily v jejich doupěti plném hraček, dvou simultánně hrajících televizí  a jedné malé jemné holčičky Juniper.

Rychle jsme spěchali do víru velkoměsta, ať využijeme následujících dvou hodin plnohodnotným rande. Předchozí domácí přípravy jsem se zhostil zodpovědně. Měl jsem prohledané okolí Brianovců a vytipované kavárny. Vzhledem k dosavadní a aktuální politické situaci jsem zavrhnul ruskou kavárnu Europa Cafe a naplánoval nám americkou klasiku - kavárnu z řetězce Starbucks. Nejbližší Starbucks byla na první pohled dost nenápadná a tak jsem nejdřív minul správnou odbočku, napravil chybu americkou otočkou U-turn (otočka čelem vzad na nejbližší křižovatce), najel do vjezdu s nápisem "no entrance" (žádný vjezd), udělal další U-turn a najel do dalšího vjezdu s nápisem "no entrance". Krátké zamyšlení a obhlédnutí terénu nás ujistilo, že náš první pokus o kavárnu skončil v "kavárně" typu "drive-through", to je budka s kavárníkem, který okýnkem obsluhuje přistavující se auta, jejichž řidiči si užívají "příjemné" drive-through kavárenské atmosféry přímo ve svém autě během své cesty někam.

Nu což, nebojácně jsme prohrábli googlemaps a našli dalšího adepta na kavárnu. I našli jsme kavárnu Chilling time (čas odpočinku). Jedeme tam! Nesmíme ztrácet drahocenný čas! Chilling time vypadalo podezřele svými tmavými okny pelepenými neprůhlednými fóliemi. Sebrali jsme odvahu, otevřeli a za oblaky dýmu z vodní dýmky jsme identifikovali siluety gaučů, barmana a jednoho kouřícího hosta. Protíráme oči, svižně zavíráme dveře a hledáme další podnik. Ha! hned vedle to vypadá na čistokrevnou hospodu. Jo, přitvrdíme a zajdeme na jedno, už jsme přece jen pár let spolu, tak musíme být v našem vztahu flexibilní a hledat nové formy rande. Vcházíme do hospody. Vítá nás podivné přítmí s fialovými lampičkami. U nich se choulí hlouček lidí s pastelkama, co pod vedením statné výtvarnice něco čmarykuje na papír. Asi tady právě probíhá kurs kreslení při fialovém osvětlení. Nějaká nová technika, co ti Američané nevymyslí!

Jdeme o další lokál dál. Hned vedle je Sushi  bar, jdeme tam, to zní už skoro jako čajovna! Míra naší vysmátosti působí na okolí podezřele a dívají se na nás jako na úplné cizince. I uvaděčka sushi baru nás nechala radši projít a nenabídla nám nejvhodnější stůl, jak je tady zvykem. A tak jsme se obsloužili sami a pohodlně se usadili k fast-foodovskému stolečku. Objednali jsme si stylově: oolong a zelený čaj a k zakousnutí různé kousky těch ruliček. Servírování čaje jsme si museli vyfotit. Úplná čajovna. Kalíšky vypadly dobře, čínský porcelán... jenom nějak odlehčený? Aha, plastové... no dobře, tak ale ty mističky na sojovou omáčku vypadají už poctivě, hmmm... taky odlehčené, aha, taky plasťáčci. Pak nám přinesli v plastových skleničkách Coca Cola vodu s ledem. A co čaj, ten už by mohl být vyluhovaný. Otevřeme konvičku a v ní se převaluje čajový pytlík. No dobře, ale třeba je to i tak kvalitní japonský čaj. Jak ten pytlík jenom odendat, ale ten provázek je k té konvičce snad přivázaný... jak to jenom... trochu potáhnout... teď trochu silněji... tááák... héééj... ehmmm.... rup! Ajaj... no, to nevadí, to utřeme... emh, pardón, my to utřeme, děkujeme za ubrousky, slečno servírko. My to posbíráme. No ještě že ty kalíšky mají z plastu, no prostě nerozbitné americké kalíšky! Děláme, že tady vlastně vůbec nejsme a že jsme úplně normální řadoví Američané, žádní cizinci.


Ale stejně se prozrazujeme jako podívíni, protože u stolu sedíme úplně nefastfoodově, netypicky dlouho. Ostatní přicházejí a odcházejí a my tady pořád sedíme (Hanka v mokrých čajových riflích a tričku) a ne a ne zaplatit. No ale každé rande jednou končí a tak si místní sličné servírky oddechly, když jsme zaplatili a odkráčeli pryč. Děti i kamarády Briana a Emily jsme našli v docela dobrém stavu a tak jsme si naše tři chochurky vyzvedli a prohlásili rande za úspěšné.