Jak jsme hledali bydlení

Příjezd do Salt Lake City znamená konec dovolené a začátek "normálního života". První dva dny bydlíme v nejlevnějším místním hotelu Metropolitan Inn.



Poznáváme centrum města a chladíme děti v místním bazénu.




Večery trávím (R.) na místním pomalém vypadávajícím internetu a hledám na webu nabídky domů k pronájmu. Hned několik z nich se jeví dobře. Rozesílám dotazy na 4 nejslibnější. Na jeden z nich jsme dostali odpověď, hurááá. Manželé odjeli na misie do Kalifornie a hledají někoho spolehlivého na starání se o dům. Vlastně jim nejde ani tak moc o peníze, ale o zodpovědné starající se obyvatele. Nastává nadšení a těšení se na domeček. Časem přichází i SMSky, jak jsou rádi, že nás můžou mít v domě. Pak přichází telefonát a domlouváme se, jak jim mám poslat zálohu a jak mi hned potom pošlou poštou klíčky od domu. Něco mezi večerem a nocí vyrážím do 24 hodin otevřeného obchodu hledat službu Western Union, abych poslal peníze. Záhy zjišťuju, že služba Western Union funguje tak, že zaplatím peníze do virtuálního prostoru a příjemci pošlu kód a on si peníze vyzvedne, aniž by se musel nějak identifikovat. To se mi nezdá. Nadšení vyprchává a přichází podezíravost. Misionář nechce platbu na účet (kterýžto nemůže být anonymní). Misionář má docela anglicky znějící jméno ale v telefonu mluví silně asijským přízvukem. Email misionáře vypadá dost chaoticky. V emailu s námi komunikuje žena misionářka, ale telefonuje její manžel. Když jsme se při venkovním obhlížení domu setkali se sousedkou, trochu se divila a tvrdila, že pan majitel tam nedávno byl. Že by si jenom tak odskočil z Kalifornie a pak posílal klíčky poštou? A proč mi teď SMSkuje každých 5 minut a ptá se, jestli jsem už peníze poslal? Že by tak spěchal? Misionář psal, že původně chtěli dům prodat, ale že teď mění názor a budou ho pronajímat. I já trupka, že mi to nedošlo dřív. Málem jsem naletěl podvodníkovi, který si na webu našel informace o prodávaném domu, vydával se za majitele a chtěl z nás jenom vytáhnout peníze. Ufff, bylo mi z toho na nic. Naštěstí jsme nenaletěli.

Další hledání budeme řešit přes realitky. Otřepávám se a kontaktuju 3 realitky. Hlavní část mého sdělení je, že hledáme bydlení na 5 měsíců. Realiťáci hbitě reagují obecnými odpověďmi, že mi rádi pomůžou, ať je kontaktuju... no ale to jsem právě udělal... Dobře, trávím celý další den telefonováním realitkám a zjišťuju, že oslovené realitky řeší jen podnájmy na rok a déle. Hmmm... čekal bych, že průměrně školený realiťák si umí přečíst email zákazníka... Nakonec se zdál být nejužitečnější vyhledávací mormonský portál KSL, kde se daly vyfiltrovat byty (ano, snížili jsme kritéria na byty, pronajímatelé domů na maily nereagovali) pronajímatelné na kratší dobu. Spousta inzerátů byla neaktuální, na jednom místě se dokonce divili, že by pronajímali byty. Nakonec se vyloupnul jeden bytový komplex, kde měli volné byty a kde bylo rozumné okolí. Byl to jeden z mnoha místních ležatých sídlišť, skupiny domků, většinou třípatrových, s venkovními schodišti, balkóny, klimatizací, venkovním bazénem, společnou prádelnou a kanceláří pronajímatele, občas i s dětským hřištěm a oploceným pejskovenčícím prostorem. Vypadalo to slibně, jenom nám paní realiťačka na odchodu řekla, že si vlastně vzpomněla, že jako 5-členná rodina vlastně nemůžeme bydlet v "two-bedroom" bytě. "Two-bedroom" byt má dva pokoje, obyvák, kuchyň a jednu nebo dvě koupelny. To by bylo na český standard docela solidní. Tady v Utahu je ale nějaký protipožární zákon, který nám předepisuje minimálně o místnost víc.

Naše frustrace dosahuje vrcholu. Přepočítáváme finance a přeorientováváme se na "three-bedroom" byty. Mezitím jsme vystřídali 4 přenocování v kempu, 4 noci v Metropolitan Inn, další 2 noci v kempu...

...kde děti nadšeně obhlížejí obrovské místní maxikaravany a obytné autobusy... že bychom radši bydleli v nich?

Dokonce nám nabídl přenocování i i můj místní šéf na univerzitě. S našim rozpočtem nám moc šancí nedával. O to větší překvapení pro nás bylo sdělení realiťačky dalšího ležatého sídlišťátka, když nám sdělila, že vydělávám příliš moc peněz, že nám nemůžou nic nabídnout. Po chvilce dohadování (už jsme byli docela vytočení) se ukázalo, že slečna neumí vynásobit český plat aktuálním kurzem ani když jí celý výpočet nadiktujeme a vypočítáme za ni. Pracovníci realitních kanceláří jsou mimochodem vzhledem i chováním podobní těm našim (omlouvám se solidním realiťákům, nejspíš někde existují). Toto ležaté sídliště bylo určené pro slabší sociální vrstvy... Po správném přepočtu se ukázalo, že bychom tady o byt žádat mohli. Ale když nám slečna nabídla tlustý svazek hodně špatně vytisknutých částečně nečitelných papírů coby žádost o pronájem a s tím, že jiná verze žádosti u nich neexistuje a že to  zatím nikomu nevadilo, šli jsme pryč. Nechtěli jsme na slečně spáchat násilný trestný čin. Ale bylo to o chlup.

Ale každá pohádka má dobrý konec a tak se i na nás usmálo štěstí. Teda usmála se na nás do telefonu slečna realiťačka původního "two-bedroom" bytu s tím, že změnili firemní postup a že můžeme mít pronajatý "two-bedroom". Překládáme si to tak, že nechávají zodpovědnost na podnájemnících, někteří to tady prý tak dělají. Takže jsme opatrně zajásali a začali na místním počítači vyplňovat přihlášku. Zabralo nám to asi dvě hodiny. Pak jsme čekali dva dny na ověření důvěryhodnosti. A následoval druhý telefonní úsměv realiťačky, že jsme byli shledáni důvěryhodnými. Mimochodem, tady v Americe je důvěryhodnost velká věc... Zjišťuje se na internetu a výsledkem dlouhého dotazníku je bodové ohodnocení. I mně bylo (jinou realitkou) doporučeno takový dotazník vyplnit, protože pronajímali nějaký hodně renovovaný byt. Nakonec z toho sešlo, protože celý systém je šitý na míru typickým Američanům, takže mě to přes některé pro mě nezodpověditelné otázky nepustilo dál. Ale o místních všudypřítomných internetových formulářích a tuně loginů a hesel zase jindy.

A jednoho krásného dne, 4.8., jsme se nastěhovali. Nebylo potřeba ani žádného stěhováku, jenom náš místní pojizdný vagónek:

Čekal nás pěkný prázdný byt bez nábytku, se zařízenou koupelnou a kuchyní, jak je tady zvykem. 

Zbývalo nakoupit levně stůl a židle, pár hrnců, madračky, polštáře, deky... Část jsme pořídili na místních yard sales (takový malý soukromý bleší trh, kde si pořádající rodina na dvorku vystaví své věci na prodej), část v bazaru Deseret Industries (mormonský obchod, kam lidé zadarmo odváží svůj šatník, nábytek, elektrospotřebiče, kola... a utržené peníze se používají na charitativní účely), část v místní Ikei:

Takže bydlíme, hurá!