Jak jsme kupovali auto

A jakpak jsme kupovali auto? Po přečtení zkušeností českých cestovatelů po Americe jsme tušili, že to nebude jednoduché. A nebylo :). Auto jsme řešili zároveň s hledáním bydlení. Pobývali jsme střídavě v kempech a levných hotelích a potřebovali jsme se mezi nimi operativně přemísťovat. Půjčené auto bylo takovým našim přechodným domovem na kolečkách, narvaným taškami a batohy. Hanka by mohla napsat diplomovou práci na téma "Systém balení neustále se vybalující a zabalující posádky". Pracovní den u mě vypadal pár dní tak, že jsem ráno vyvezl Hanku a děti z kempu do hor, tam je odložil a vyrazil do práce a do ulic řešit auto a bydlení. Co nevidět nám měla vypršet doba půjčení prvního auta z autopůjčovny.

Autopůjčovna Hertz se ukázala jako dostatečně chaotická. Když jsem se protelefonoval přes automatického telefonistu, dostal jsem živého Hertzovského rychlomluvícího telefonistu 1 se silným indickým přízvukem. Zjišťoval jsem, jestli je levnější prodloužit aktuální rezervaci nebo auto vrátit a půjčit nanovo. Po několika váhavých odpovědích a ještě váhavějším porozumění se spojení projistotu přerušilo. V kempu byl špatný signál, to je tady běžný jev. Amerika je na pokrytí GSM signálem asi jakási veliká. Při dalších pokusech jsem se od Hertzu dozvěděl, že výhodnější je auto vrátit a znovu vypůjčit, ověřoval jsem to svými křížovými otázkami, čímžto jsem se ujišťoval, jestli rychlomluvící hertzovské slečně rozumím. Když jsem další den akci podniknul, nestačil jsem se divit. V Salt Lake City zrovna probíhala nějaká velká konference, a ceny půjčovného byly asi 3x vyšší než normálně a většina půjčoven byla vyprodána. Po poptání všech místních autopůjčoven jsem se potupně vrátil k Hertz a vypůjčil si menší auto na jeden den za $180, což bylo mnohem víc než kdybychom si ponechali auto původní. Moje stížnosti místním zmalovaným zaměstnankyním nijak neubraly na profesionálním úsměvu. Půjčovnu Hertz opravdu "doporučujeme". A ti konferenční badatelé to teda taky přeťápli, jak k tomu my prostí obyvatelé přijdeme, oni si jedou na konferenci a my musíme kvůli nim platit tolik peněz za půjčená auta (a za ubytování, za místní hotel jsme museli zaplatit dvojnásobek)! No dobře, asi kvůli tomu na konference sám jezdit nepřestanu, ale aspoň se budu u toho trochu stydět a potichu omlouvat místním :).

A tak jsme své zbývající síly radši věnovali vymýšlení, jak co nejrychleji koupit auto. Na webových diskuzích jsem se dozvěděl, že registrace státní poznávací značky na moje jméno předpokládá splnění několika podmínek mojí identifikace, jako například předložit pas, americký řidičák, případně i americké Social Security Number (SSN) - to je číslo, které tady mají všichni, co pracují a spoří si na důchod. Americký řidičák ani SSN jsem neměl. Ale když jsem volal na místní registr aut, tak se tvářili, že by to neměl být problém. Tak hurá. Dokonce ani trvalé bydliště prý nepotřebuji, jenom nějakou adresu, kam mi pošlou velký techničák (title) a značky.

Mezitím jsme se na jedné místní oslavě (Pioneer day) zapovídali s jednou babičkou, která se živí prodejem aut. A ta nám chtěla hodně pomoct. Tak zjistila, že hlavní problém je pojištění auta. To prý bez amerického řidičáku nedostanu. Ach jo. Tak jsem si stáhnul "brožurku", kterou potřebuji nastudovat, abych mohl jít na teoretické a praktické zkoušky k americkému řidičáku. Brožurka má 178 stran, tak jsem se zhrozil a polknul naprázdno. Pak jsem zjistil, že ke zkouškám potřebuji mít SSN. To jsem neměl. V žádosti o SSN se ale udává adresa trvalého pobytu a nabídka práce od zaměstnavatele. Ani jedno jsem neměl. Navíc mají úřady na vyřízení SSN 10 pracovních dnů. Takže to bylo jako v pohádce o slepičce a kohoutkovi. Pak mi ale zavolala paní automobilová babička, že zjistila, že dvě pojišťovny mi dají pojištění i s českým řidičákem, jenom bude asi dražší než s americkým řidičákem. Takže dobře, stačí český řidičák, ufff.

Automobilová babička nám radila koupit levné auto za $3000, abychom si vystačili jenom s obdobou povinného ručení. A tak jsem zamířil do náhodně vybraného autobazaru. A ouha, měli tam rodinný minivan za $3000, trochu staršího ročníku, ale vcelku zachovalý. Pán autobazar 1 se nabídnul, že státní poznávací značku zařídí. Zařídí i přepsání majitele v techničáku (title) a povinnou technickou kontrolu. Tu tady musí každý kupující auta mít. Nebylo to zadarmo, vyšlo nás to na necelých $500, což zahrnuje i povinné poplatky u místního registru vozidel. Po zkušenostech s podvodníky při hledání bydlení nám to za to stálo. Další 2 náhodně vybraní pánové autobazarové se tvářili, že minivan za $3000 nemají, museli bychom jít cenově výš. Tak jsem se vrátil k původnímu pánovi autobazarovi 1 a uskutečnil velký nákup. Ještě jsem si předtím připadal jako blondýnka (omlouvám se případným blonďatým čtenářkám), protože jsem se pána musel zeptat jak se řadí. Už jsem si zvyknul na automatickou převodovku, ale i ta se ovládá řadící pákou. Tady nebylo nic! Pan autobazar 1 mi ukázal na páčku u volantu a jemně se pousmál. Tak to jsem si pak připadal jako bych řídil opuchlého trabanta (pro neřidiče nebo později narozené, trabant má řadící páku u volantu). Na pocit blondýnky řidičky jsem si už trochu zvyknul , protože hned v první půjčovně Hertz jsem musel odchytnout kolemjdoucího pána, aby mi ukázal, jak posunout sedadlo dopředu... nikde žádná páčka, či hejblátko... až mi pán kolemjdoucí ukázal malinký joystick zboku sedadla.

Ještě jedna velká akce předcházela koupi - výběr z bankomatů, pan autobazar 1 chtěl zaplatit na ruku. Výběr nefungoval s žádnou platební kartou. Nu což, i jal jsem se zakládat si bankovní účet, abych si na něj mohl převést peníze a v Americe pak na pobočce vybrat. S americkým účtem už budu velký americký kluk, říkal jsem si. První pokus o založení účtu začal slibně, slečna bankovnice 1 se poptala svých senior kolegů, jestli někdo, kdo nemá SSN ani americký řidičák může snít o tom mít americký účet, prý ano. I usedla za informační systém a já jsem začal vytahovat jeden dokument za druhým. Snad jenom celebret a judistický průkaz vidět nepotřebovala. Pak několikrát telefonovala s ještě více senior kolegou, aby zjistila, že prokázat identitu můžu jenom americkým nebo kanadským řidičákem nebo SSN, českým řidičákem a pasem nene. Takže jsem nasoukal všechny doklady, papíry a potvrzení zpátky do svých složeček, slušně poděkoval, neslušně česky zaklel pod vousy a po hodině a půl úřadování vyrazil do další banky. Tady, v US Bank jsem strávil další asi hodinu a půl, ale tentokrát úspěšně. Slečna bankovnice 2 konzultovala se senior kolegy a vykonzultovala, že pas stačí. Takže jsem velký američan a mám účet :). Teď už jenom stačilo převést peníze pomocí TransferWise (levnější varianta přímého bankovního převodu do zahraničí). To už se ale připozdilo a já už jsem musel vyzvednout Hanku a děti z hor, aby mi tam nezatměli. Na místě vyzvednutí (blízko lyžařského areálu SnowBird) měli wifi zdarma, takže jsem se jal vyřizovat účet TransferWise, hurá, stihnu převést peníze. Jenomže se mezitím setmělo a součástí zařízení účtu TransferWise je nafocení a poslání pasu... což jde takhle potmě dost těžko... tak nic, zítra je taky den. Příští den jsme se ale s Hankou vyzbrojili všemi platebními kartami a vydali se vybrat všechny místní bankomaty. Třeba předběhneme zdlouhavé zakládání účtu TransferWise a převod peněz. Vzpomněl jsem si totiž na nejistě vyslovenou domněnku bankovnice 1, že bankomaty možná umožňují výběr jen menších částek, přibližně kolem $500, a já jsem ve svých marných pokusech skončil někde na $800. A tak jsme z těch bankomatů postupně vytáhli, co bylo potřeba, cítili jsme se, jako bychom právě vyloupili svou první banku, a vítězně vytáhli koupit naše první (a doufám že i poslední) americké auto.

Dostali jsme dočasnou státní poznávací značku, vyplnili spoustu papírů, zaplatili ještě $400 na půlroční povinné ručení a odjeli svým novým opuchlým trabantem do ulic velkoměsta. Zatím jezdíme, auto se nerozpadlo. Jenom jeden pás nejde zastrčit, centrálnímu zamykání je potřeba občas dopomoct a stěrače někdy zůstanou stát v nestandardní poloze, ale jinak dobrý, třeba nám to vydrží. Značka a title nám už poštou přišla, tak jsme k nerozeznání od rodilých Američanů (jenom nesmíme promluvit) :).

Ještě na doplnění, později jsem se dozvěděl, že teoretickou zkoušku na americký řidičák udělá prý každý, protože je časově neomezená a zmíněnou "brožurku" může mít zkoušený u sebe a nahlížet do ní tak zběsile, jak jenom chce. SSN prý ke zkoušce není potřeba, ale na oficiálních stránkách píšou, že potřeba je, tak nevím. Stejně už ho mám a šermuju s ním při každém pokusu o mou identifikaci. Každopádně si místní přistěhovalec vystačí s řidičákem vlastní země, pokud tady hodlá pobývat půl roku a méně. Brm brm.